Únor 2008

TO JSEM JEDNOU PŘED USNUTÍM POSLOUCHAL PÍSNIČKY...

28. února 2008 v 17:40 | Kenyh |  >denní záznamy
...a jak by se dalo čekat, u Will You Sill Love Me od Amy Winehouse jsem usnul...
Co mě ale druhý den ráno čekalo za překvapení?

To byste nevěřili, co všechno dokáže udělat náměsíčný člověk...
Změnit si zobrazení menu, vyzváněcí melodii a tapetu! Omg, ráno jsem tomu vážně nemohl uvěřit...
A mimochodem: jsem vážně rád, že se mě čt1 rozhodla nahradit tím dechovým orchestrem... Vystupoval bych totiž na stejný akci, na který vystupuje i Kryštof a Ewa Farná! OMFG!!!
yourKenyh

PROČ TO ZDRŽOVAT...

24. února 2008 v 12:43 | Kenyh |  >kecy mnou naškrábány
...aneb soutěž o nejlepšího herce/herečku:
Do komentářů napište:
  1. přezdívku/jméno
  2. blog/web
  3. herce/herečku, se kterým/kterou budete soutěžit.
Pozorně si přečtěte přihlášky před vámi, není možné, aby dva nebo více lidí soutěžilo se stejným člověkem.

Snad je to všechno dost jasné.
No a pro ty, kterým připadají soutěže na blogách něčím zastaralým, se omlouvám, ale prostě si chci připomenout staré časy :D

Zde do komentářů jen přihlášky, plz.


yourKenyh

...A VŠICHNI TLESKALI

23. února 2008 v 14:51 | Kenyh |  >denní záznamy
Což celkem nechápu.
Četli jsme slohový práce na téma "Lavička v parku". Jako první četla Lole a slovy učitele "nasadila laďku hodně vysoko". Potom se nás Kubala [ten učitel] zeptal, kdo si troufá přečíst svůj sloh teď, po ní. Samozřejmě se nikdo nehlásil, a tak si vybral mně - není divu, sedím přímo před ním. Svou slohovku jsem napsal asi během dvaceti minut o přestávce a ani jsem si jí po sobě moc nečetl... Podle mě to byla kravina... No, co kloudnýho byste taky chtěli vykouzlit na téma "Lavička v parku"?
Ale nakonec mi dal jedna s hvězdou. Milý to člověk [až na to, že mám na jedné stránce od něj za tento týden (!) 6 poznámek!] , jedna s hvězdou, tu jsem dostal naposledy tak na nižším stupni!

Marcela F., má učitelka houslí, mě varovala. Varovala mě před koncertem v divadle, kterej bude natáčet i televize, a ja na něm mám hrát. A já jsem si její varování vzal k srdci, celej včerejší den jsem nebyl ve škole, je jsem doma cvičil na housle.
Hovno.
Proč jsem to dělal? Aby mi oznámila, že si televize vybrala nakonec nějakej posranej DECHOVEJ ORCHESTR? Omg.
Bože, koho zajímá dechový orchetr? Koho zajímají dechové nástroje? Nenávidím je. Ale na druhou stranu, aspoň mám o jednu velkou starost míň... Takže když nad tím tak přemýšlím, nejsem vůbec naštvanej.
__________________________________________

A jestli se někomu nechce číst celej článek [i když dneska je výjmečně krátkej], odpovězte mi plz apoň na tuhle otázku: Co si myslíte o soutěžích na blogu?
[mám v plánu jednu uspořádat]
yourKenyh

ZROVNA JSEM SLEDOVAL OTRÁVENÝ XICHT ŘEDITELŮV...

19. února 2008 v 19:47 | Kenyh |  >denní záznamy
...když jsem si všiml, že mu z nosu trčí dva nehorázně dlouhý chlupy. Takový dva dlouhý, nechutný...
Ááááá nechci na to už myslet :D Fůůůj..

Abyste rozumněli, na naší škole řediteluje chlap, kterej sice studoval něco na způsob fyziky, ale učí tam akorát pracovní činosti - předmět naprosto nepotřebný a navíc děsně nudný. Tento rok to ještě jde, ale minulý to byla nuda doslova extrémní! Byli jsme rozděleni na dvě skupiny - kluci, holky - holky vařili a my vyráběli různý pičoviny v dílnách... Už jenom to bylo nefér, protože k životu je přece praktičtější umět vařit než umět vyrobit malej traktor ze dřeva! Našli se i tací, které to bavilo [většinou děsně chytří matematicky nadaní chlapci technickýho typu], já mezi ně nepatřil. Jenom když si vzpomenu, jak jsem tupou pilkou celý dvě hodiny řezal nějaký dřevěný prkno, je mi z toho zle.

Letos je to lepší v tom, že jsme konečně celá třída i s babama. Co děláme celou hodinu? Sedíme a posloucháme ředitelovy kecy. Ale pozor; možná nastal zlom. Konečně začínáme chodit na počítáče "vytvářet webové stránky", což v překladu znamená, že tajně brouzdáme po netu.

Dneska:
Lole mi neustále vyčítá, že pro mě musela jít a zavést mě na Petinu oslavu, když jsem byl teď o víkendu na sračky. A prý mi to bude vyčítat ještě hodně dlouho. Hovno. Udělali jsme chytrou dohodu celkem výhodnou pro obě strany [můj nápad samozřejmě :]. Ona mi nebude nic vyčítat a já pro ní za to půjdu kdykoli bude nutně potřebovat mou pomoc. Chytrý :D


Zítra:
Mám houslovou soutěž! Sice jen nedůležitý školní kolo, ve kterým bych prošel i kdybych nehrál, je to jen naprostá a zbytečná formalita... Ale i tak - mám hrát tři skladby, z toho jednu neumím do detailu, druhou neumím na zpamět a třetí neumím vůbec. Co si já, chudáček, jen počnu? :D

Taky vám jméno Marcela připomíná porcelán?
yourKenyh

TO SI TAKHLE ČEKÁM NA SESTŘENKU...

17. února 2008 v 23:15 | Kenyh |  >denní záznamy
...nudím se u internetu, a co mě nenapadne?
Ano, je to opravdu revoluční myšlenka. Tak moc mi křičí v mé velké hlavě, že jí nedokážu neposlechnout. Zní asi takhle:
TAK UŽ KURVA KONEČNĚ NAPIŠ NA TEN BLOG, NÉ?!
Omlouvám se za vulgárnost mé myšlenky, ale takhle prostě vyzněla.
________________________________________
mezi řádky: omg, píšu na Exploreru, protože na tomhle pc žádnej jinej prohlížeč není, a vypadá to všechno tak strašně divně!
________________________________________
Izrael
To není zrovna místo, kam bych jezdil každej den. Takže cítím povinost o tom něco málo napsat. Nebudu lhát; nemám tam rodinu, nejel jsem tam na dovolenou. Prostě jsme tam jeli s našim školním sborem (doufám, že nemusím připomínat, že jsme na profesionální úrovni :D to mimochodem je snad už tak dost jasné z toho, že jsme vůbec jeli do Izraele - myslím, že jsme první (nebo aspoň jeden z prvních) sborů z čr, co se tam dostali). Takže jsme tam jeli zpívat - a v mém případě i hrát na housle.
Nejdřív jsme odjeli z Opavy do Vídně. Strašně se m stýskalo po mamince (kecáám), no a tam jsme spali jednu noc v takovým penzioně, kterej moc hvězdiček nejpíš nepobral. Jediná zábava (kromě sledování rakouský televize) tak bylo volat na pokoje. Na každým totiž byla pevná linka a volání na ně bylo samozřejmě zdarma. Nebudu vám nic nalhávat, byla to noc na hovno.
Druhej den jsme vstávali nehorázně brzo abychom mohli jet na Vídeňský letiště (mimochodem celkem chudoba) a odtamtud rovnou do Tel Avivu. Let byl dlouhý.....a nudný. Nehorázně nudný, možná i proto, že z jedné strany seděl nějakej starej rusák, kterýmu se strašně třepaly ruce a neustále chrchlal, a z druhý strany nějaká mladá rakušanka. Naštěstí to byla právě ona, která se pokusila o to aspoň trochu prolomit ledy a všudypřítomnou nudu lehkou anglickou konverzací.
Dalších osm dní uplynulo neskutečně rychle. Bydleli jsem jak jinak, než v rodinách. První dvě noci strávené v malém panelovém bytě, ve kterém žily tři generace rusů (na ty mám nějaké štěstí, že?), byly...ehm....řekněme, velmi dobrodružné. Ale nedala se jim upřít snaha, aby se mi u nich líbilo a nehledě na vzhled prarodičů bylo všechno strašně milé.
Další dvě noci jsem přespával na jedný manželský-nemanželský posteli (prostě větší postel pro jednoho, háček byl v to, že jsme na ni spali dva) v nechutně bohaté rodině s neskuečně nevkusně zařízeným domem. Mramorové schody s dřevěným "country" zábradlím, šedivý záclony přes luxvery a dlažbu po celým domě stejnou "jako máme v hudebce", jsem rozdýchával velmi ztěžka. I když nás (mě a Honzu Tolocha - 19ti nebo 20ti nebo kolika letého bratrance od Lole) vzali první noc na večeři do luxusní restaurace, vzpomínám na ně jako nejhorší z těch tří rodin, u kterýh jsme byli. Nejpíš proto, že mě naprosto nebrali na vědomí, všechno jim totiž anglicky řekl sám Honza, takže oni vlastně ani nevěděli, jestli vůbec angličtinu ovládám... K nejsměšnějším okamžikům v týhle rodině patřila noc, kdy jsem Honzu ve spaní zničeho nic naprosto šíleně kopnul kolenem do zadku. Oba jsme se probudili a já dostal šílenej záchvat smíchu - naprosto jsem se nemohl ovládat! Dál byla celkem prdel, když se nám třináctiletej fusatej (!) kluk snažil cokoli říct anglicky. Jeho mluva vypadala asi tak, že každý pátý slovo řekl v hebrejštině.
Jednou ráno za náma přišel v bundě a zničeho nic řekl: "I'm going to my zero now." Jasně, ať si klidně jde do své nuly... I když věta nedává smysl, znělo to anglicky a to mu asi přišlo nejpodstatnější...
Taky nám moc rád líčil příběh jedné počítačové hry. My s Honzou jsme jenom s úsměvem na rtech pozorovali, jak je on z tý hry celej vedle... A když se nám v angličtině pokoušel vysvětlit příběh, málem jsem vyprskával smíchy. Ani jeden jsme prostě nechápali, co se nám snaží říct! Neustále mluvil a mluvil a my jsem přikyvovali, Honza občas dokonce i pronesl nějaká anglická slova, jakože "ok", "yes, yes" a tak... A potom! Tyvoe to jsem se fakt už musel do peřiny tajně z plnejch plic smát. Prostě zničeho nic začal mluvit o nějaký holce, kterou jsme samozřejmě vůbec neznali, a že prý to byla jeho holka.....a kdybyste viděli, jak se on červenal :D:D A říkal to navíc strašně nervózně, jako že se chtěl pochlubit ale zároveň mu to bylo strašně nepříjemný, celý to prostě bylo neskutečně trapný...
V další, třetí a poslední rodině, to bylo absolutně nejlepší. Měli krásnej a vkusně zařízenej dům a byli moc milí. A ten kluk, co se jmenoval nějak jako Ištvan, Ijlan nebo Iljach nebo tak nějak, byl děsně zábavnej a mluvil uplně doboru angličtinou, mluvil rychle i s hebrejským přízvukem, ale vždycky jsem mu rozumněl.
No hovno. Tyvoe, proč o tom píšu? Stejně to nebude nikdo číst. To podstatný, co sem vážně chci vepsat, je to, že lidi z Evropy vidí Izrael jako zemi, kde jsou v jednom kuse nějaký bombový atentátníci atd. Není divu, díky médiím, kter si, jak známo, nejradši vybírá ty negtivní informace, tak Izrael skutečně vypadá. Ale pro nás, co jsme tam byli, je důležité, že víme, že Izrael není nebezpečný. Že v něm žijí stejní lidi, jako my. Nepředstavujte si Izrael jako poušť, kde není nic. Je to země, kde jsou dálnice a mrakodrapy! A všichni židé nejsou jen podivné postavy s jarmulkama a strašnýma vlasama.
A abych nezapomněl; setkání s Naomi bylo nejlepší...
________________________________________
Včera jsem se totálně zhulil! Nj, říkal jsem si, že člověk má zkusit všechno, no tak jsem zkusil hulení. Všechno jsem dělal správně - ale "jistý někdo" mě jaksi zapomněl upozornit, že nesmím vykouřit hned celýho jointa.
Ten stav, tím myslím tu nepříjemnou fázi, tzv. přehulení, trval zhruba hodinu - ale pro mě to byla nejdelší hodina v životě. A totálně mě odradila.
Byl to stav, kdy se mi neskutečně motala hlava, skoro nic jsem neviděl, a každou chvílí jsem zapomínal, co se stalo před sekundou... Jde to jen těžko popsat. Kdo nezažije, neuvěří, nepochopí. Ale jsem rád, že jsem to vyzkoušel. Aspoň už teď vím, že to není nic extra.
Ano, a lole, tobě samozřejmě moc děkuju za to, žes pak pro mě šla :D Sám bych to nejspíš fakt nezvládl :D Až ty budeš někde na sračky, tak mi taky zavolej, a já slibuju, že pro tebe taky dojdu.
yourKenyh

MUSÍM TU NAPSAT.

15. února 2008 v 20:38 | Kenyh |  >denní záznamy
Prostě musím! Ale vůbec se mi do toho nechce. Takže sem napíšu jen pár faktů.

Izrael není nebezpečný.

Žijí tam lidi stejní jako my.

Letecké linky do i z Izraele jsou nejbezpečnější na světě.


Toť vše. Více snad někdy jindy.
yourKenyh